close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Dva - 6. kapitola: Možnosti a nemožnosti

3. října 2011 v 16:43 | Bromance
No, dětičky moje, je tady poslední kapitola, po který přijde už jenom epilog. Předem děkuju za všechny komentáře, který jsem dostala k předchozím kapčám a doufám, že i tady mi nějakej necháte :)
Takže tady to máte - kapitola, se kterou byste si mohly osladit kafe!



"Promiň," vyklopil ze sebe po chvíli sotva slyšitelně Remus a pohled sklopil kamsi stranou.

Vtom jako by do Siriuse uhodil blesk. Do lebky mu naráželo to jediné slovo, které před chvílí Remus vyslovil. Promiň. Přesně v ten moment Siriusovi, který nikdy nebyl zběhlý v citech - lépe řečeno byl v tomhle směru trošku pomalejšího chápání -, všechno došlo. A bylo to tak primitivní, že se mu chtělo brečet a smát najednou. Do třetice se musel usmát - tentokrát čirou radostí. Pak mu došlo, že Remus asi čeká na jeho reakci, protože mlčel a pod peřinou si žmoulal lem rukávů od pyžama. Nejdřív nevěděl co samým zaskočením říct, nakonec ale přece jenom odpověděl.

"A co když nechci, aby ses mi omlouval?"



Nato se otočil k Remusovi, jehož výraz byl jako už mnohokrát neproniknutelný. Sirius se ale nenechal odradit a naklonil se nad něj. Uvěznil ho pod svým tělem a zkoumavě se mu zahleděl do očí. Hodlal tak setrvat, dokud Remus nepodlehne nějaké emoci. Jakékoli.
Ze začátku se Remus držel. Oplácel svému vězniteli neoblomný výraz, ale pak na něj začala doléhat Siriusova slova. Stejná, jako řekl tenkrát on sám.
Musel mít pekelně silnou vůli. Stačilo by se přece jen trochu natáhnout a situace, která je na dlouhé týdny odloučila, by se mohla opakovat. Jenže Remus se nehodlal vzdát, nezahodí to všechno snažení kvůli jednomu dotěrnému pohledu.
Odolával celých pět vteřin. Pak ovinul ruku kolem Siriusových zad a přitáhl si ho blíž.
"Vyhrál jsi, Tichošlápku," zašeptal mu těsně u rtů, nenechal mu je však ochutnat. Jako poražený může mít jedno privilegium - ochutná ho jako první.
Ještě ale ne.

Oči obou zčernaly touhou a vidinou všeho neznáméhoa neprobádaného, co jsem jim teď nabízelo. Jejich rty se skoro dotýkaly, ale přesto na sebe jen zasněně koukali a užívali si dotek dechu toho druhého na své tváři.
Zůstali naprosto nehybní, Sirius zapřený o lokty a Remus pod ním. Ani jeden z nich nechtěl přerušit tuhle chvíli souznění, jejich těla po tom ale hladově toužila. A tělesná touha má většinou poslední slovo, jak to tak bývá. A tak Remus podlehl.
Natáhl se pro polibek a v tu chvíli jako by se přenesl zpátky k bradavickému jezeru.
Znovu vnímal to ponížení před zraky tolika zvědavců smíšené s objevením nové krásy v jediném polibku se Siriusem. Znovu cítil, jak všichni kolem tají dech, a znovu vnímal jejich šokované pohledy.
A pak smích. Řezavý, vtíravý a nesnesitelný...
Po zádech mu přeběhl mráz a on se náhle prudce odtáhl.
"Co to děláme?" vyjekl a v hlase mu zazněla předzvěst slz. Než ale stačily vytrysknout, Sirius znovu spojil jejich rty a snažil se do toho polibku vložit co nejvíc něhy. Cítil, jak se Remus nepatrně uklidnil a malinko pohnul hlavou, aby měl Sirius lepší přístup k jeho rtům.
Pak oplatil Siriusovi jeho polibek letmým dotekem. Opět spočinul rukou na jeho zádech a zmuchlal si v tom místě jeho košili od pyžama do pěsti. Přitáhl si ho ještě blíž, ažmezi jejich těly nebyla jediná mezera.
Sirius jednou rukou zajel Remusovi pod hlavu a tiskl si jeho rty k sobě blíž, jako by jim už nikdy nechtěl dát svobodu. Prsty zapletl do jeho vlasů a snad až bolestivě je sevřel. Remus se pod tím tlakem prohnul, ale jen natolik, aby mohl druhou rukou vniknout pod Siriusovu košili.
Dotkl se jeho rozpálené kůže a prsty několikrát přejel odshora až dolů.

Smích.

Obkresloval zaoblení jeho páteře, ale zároveň nepřestával vnímat sladké doteky jejich rtů, které mimoděk hladově rozevíral. Sirius se chopil příležitosti a vnikl mezi ně jazykem.

Hvízdání.

Remus ho nepustil.
Po tvářích mu začaly stékat slzy a vzápětí se vsakovaly do polštáře. Hrdlem se mu draly zmatené vzlyky. Víčka zuřivě tiskl k sobě.
Tohle přece není běžné. Není to správné, aby se takhle cítil…


Sirius najednou nevěděl, co dělat. Na tohle nebyl připravený, tohle nečekal.
Sklesle koukal do Remusova uslzeného obličeje a pak tiše zašeptal: "Ššš." Nato mu bříšky prstů setřel slzy a roztřeseně se nadechl.
"No tak, slzy jsou pro slabochy," řekl a tiše se zasmál. "Všechno bude... v pořádku," uklidňoval ho a záměrně se vyhnul slovů jako dřív.
Zabralo to. Remus zjihl a otevřel oči.
Pravda, není to běžné. Je to ale až neuvěřitelně přirozené, došlo mu, a natáhl se k Siriusovi pro další naléhavý polibek.

Ani jeden z nich se teď nemohl nabažit toho druhého. Jejich doteky a polibky byly umocněné dlouhým odloučením a narůstající touhou. Báli se, že kdyby se od sebe odtáhli, už by nikdy nedostali možnost okusit takové blaho a uspokojení. Že by se už nikdy víc neodvážili říct si o další polibek nebo dotek. Že by na ně dolehl počáteční ostych, a už by nikdy… Nechtěli to domýšlet.
Oba dva už dýchali přerývaně. Vyměňovali si vzduch z úst do úst, ale to nestačilo, a oni litovali každé promarněné vteřiny, kdy se museli odtáhnout a nadechnout se. Potom Siriusovy rty zatoužily po něčem víc. Polibky zasypal Remusův krk a nechal se od něj zahrnovat lačnými doteky. Pak zamířil rty mezi knoflíčky Remusovy košile. Pár si jich musel rozepnout a potom mu zlíbal celou hruď.
Remus teď jen uchváceně ležel a s doširoka otevřenýma očima zíral do stropu. Poletovaly mu před nima mžitky, ale vnímal, jak se Sirius přesouvá stále níž a níž. Remus se najednou v nenadálém prozření začervenal a přitáhl si Siriusův obličej zpátky. Maličko zavrtěl hlavou.
Sirius se svezl vedle Remuse na postel, ale nepřestal si ho k sobě tisknout. Rukama objímal jeho boky a Remusovy ruce měl obtočené kolem krku. Pochopil. Zatím se dokázal ovládat.
Leželi tam vedle sebe a oba dva se mírně usmívali.
Vtom Sirius prolomil mlčení.
"Promiň, neměl jsem se omlouvat."
Remus se tiše zasmál.
"Budiž ti odpuštěno," řekl rozverně. Nato se oba dva rozesmáli a jejich smích splynul v úžasné harmonii, která je v lidském životě tak vzácná, že jen pravé souznění dvou ji teprve může rozeznít.
Desítky vteřin jen tiše leželi, když pak najednou Sirius vytřeštil oči.
"V růžový ale chodit nebudu!"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Raven Raven | 3. října 2011 v 17:27 | Reagovat

Jé, to bylo krásné :)) A ten konec to zabil :D U toho jsem prostě vyprskla smíchy. :D ...

2 Itachi-chan Itachi-chan | Web | 3. října 2011 v 18:11 | Reagovat

Jo, přesně. Zabitá situace...proč já u toho zase pila? A ještě...chudák cola :D

3 Itachi-chan Itachi-chan | Web | 3. října 2011 v 18:12 | Reagovat

Ale jinak to bylo moc pěkný a takový roztomilý. Na rema se tahle romantická verze prostě hodí víc ♥♥♥

4 Itachi-chan Itachi-chan | Web | 3. října 2011 v 18:13 | Reagovat

T.T, jsem fakt spamer, ale odpustit si to prostě nemůžu, gomen. Jen jsem mírně nakřáplá z toho, že už je konec...já cu pokračování ;D ...-.-

5 Avene Avene | Web | 3. října 2011 v 19:19 | Reagovat

Musím se prozradit, že jsem to nečetla, ale odčiním to, až budu mít více času, páč píšeš fakt úžasně :D .. K mému blogu.. Slash u mě opravdu hrozí :DDD Ale pořád nebude mít větší váhu než normal :D

6 Bromance Bromance | Web | 3. října 2011 v 19:30 | Reagovat

Díky, díky ;)

[4]: Něco jako pokračování bude v tom epilogu, taková bonusová kapča :)

[5]: Fakt? Tak to jsem zvědavá :D těším se!

7 Tigris Tigris | Web | 11. října 2011 v 16:12 | Reagovat

Sladké jako cukrkandl, ale krásné♥. Geniální konec. Opět... :-D

8 Guenon Guenon | Web | 7. ledna 2012 v 18:54 | Reagovat

To bylo krásné - a ta růžová nakonec, paráda. Stále je to Sirius - ne nějaká Maryškou vykastrovaná nanynka. Skvělé.

9 Bromance Bromance | Web | 7. ledna 2012 v 19:10 | Reagovat

Dík, holky :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama