No, už žádný kecání a doufám, že to někdo dočte dokonce, protože jsem se zas rozjela a má to skoro tisíc slov, takže bych se nedivila, kdyby se vám do toho nechtělo..:)
"Dnes pro vás mám milého společníka, pane Blacku," zavrčel samolibě Filch, aniž by se na Reguluse otočil. Ten ho poslušně následoval a byl znechucen sám sebou, ostatně jak se sluší a patří na Blacka. Umí přiznat své chyby, je jich ovšem jen poskrovnu. A tak nic nenamítal proti trestu za svůj noční soukromý trénink s chytačkou. Bylo to nepřípustné. Příště se to už nestane.
Anebo budou muset dávat větší pozor, aby je nikdo nepřistihl. Taky možnost.
"Budete příjemně potěšen," se smíchem zachrchlal Filch. "Vy i on."
Regulus ho ignoroval. Co si ten pošuk mrmlá pod vousy, ho ani v nejmenším nezajímalo.
Ještě jedno schodiště a byli na místě.
Dveře síně se s hlasitým vrzáním otevřely, jak do nich Filch strčil. Vzápětí už Reguluse popoháněl dovnitř.
"Myslím, že víte, co dělat," zachrčel. Regulus neznatelně kývl a jeho oči zabloudily do rohu, kde u veliké vitríny s poháry stál jeho bratr.
Když si Filch všiml, kam se Regulus dívá, zasmál se.
"Taky noční schůzka. Můžete si navzájem vyprávět." To už se jeho škodolibý smích ozýval zpoza dveří, které za sebou zakopl.
Regulus zůstal v síni se Siriusem sám, rozhodl se však předstírat, že si ho vůbec nevšiml, stejně jako to dělal i on. Navzájem se ignorovali a věnovali se svému trestu.
Regulus se vrhl na poháry u dveří a leštil je tak dlouho, dokud dokonale neodrážely jeho tvář. V přítmí, které tu panovalo, mu odlesky zlata a stříbra tančily po skleslé tváři. Nemohl si nepřipustit, že to jeho melodramatické přehlížení svého bratra už pomalu překračuje hranice. Nepromluvili spolu snad… zkrátka hodně dlouho. Vzájemně se sobě vyhýbali a často to vypadalo, jako by se vůbec neznali. Jako by spolu nezažili úžasné dětství. Jako by dříve nebyli nerozluční.
Pro toho druhého už teď ale neexistovali.
Ze začátku se s tím Regulus nedokázal vyrovnat - bylo to jako přijít o otce, o vzor.
Teď už toho ale ani zdaleka tolik nelitoval. Pochopil, že takhle to má být. Každý si vybral jinou cestu, neslučitelnou s tou, po které kráčel druhý bratr. Odcizili se. Nebelvír a Zmijozel. To přece nikdy nešlo dohromady.
Do místnosti se vkrádalo trapné ticho. Oba dva měli svou práci, ale přesto cítili, že by měli něco říct, něco udělat, jen aby přerušili to mlčení. I kdyby to měla být hádka… Tohle se nedalo snést.
Najednou Sirius mrskl svou utěrkou o zem. Regulus se po něm ohlédl a viděl, že stojí zády k němu se zaťatými pěstmi.
"Musím vypadnout," řekl a pod tíhou vzteku se jen stěží ovládal. Třásl se.
A pak se otočil k odchodu.
"Kam jdeš?" vyjel na něj Regulus.
"S tebou v jedný místnosti nebudu," dloubl po něm opovržlivým pohledem a sáhl po klice.
"Tak to teda budeš! Já za tebe trest odpracovávat nebudu, jasný?" Už i Regulusem zmítalo rozčilení. To Siriuse zdrželo na místě. Nechápavě se na bratra podíval.
"A to řekl kdo?" zdvihl obočí. "Ty? Mladší, slabší, ufňukanější?"
"To poslední bych si ušetřil," zasyčel Regulus.
"Já ale ne," šlehl po něm Sirius odpovědí a vyrazil proti němu. Mohutně ho strčil do ramenou, až se Regulus zapotácel.
"Já. Jsem. Ten. Starší." Sirius pečlivě odděloval slova, jako by je chtěl Regulusovi vyrýt do lebky.
"Chápeš?"
Regulus mu oplácel odhodlaný pohled, nenechal se zastrašit, i když měl z vyššího bratra trochu respekt, což si ovšem nehodlal připustit, natož aby to dával jakkoli najevo. Oplatil mu úder do ramenou.
"Tak to ne," běsnil Sirius a popadl Reguluse pod bradou. Ten stál na špičkách a snažil se pravidelně nadechovat. Rukama svíral Siriusovo zápěstí, které ho škrtilo, a snažil se ho odtrhnout od svého hrdla. Neměl ale dostatečnou sílu.
"Můžu si s tebou dělat, co chci." Natočil si bratra, aby mu viděl do očí. Byly vystrašené. To ale Siriuse neodradilo. Zuřil.
"Můžu tě tady namístě uškrtit, protože jsem tvůj starší bratr," zasyčel a smýknul s ním k oknu.
"Můžu tě vyhodit z okna, protože jsem tvůj starší bratr." Držel ho těsně u parapetu a sledoval jeho zděšení. Černé oči se mu leskly pod přívalem slz. Rty se mu otevřely v němém Ne!
"Jo," odvětil Sirius pobaveně. Naklonil se těsně nad něj a tiše mu vpálil do tváře: "Můžu s tebou dělat cokoli." Rty měl těsně u těch jeho, které lapaly po vzduchu a svobodě. Přirazil ho ke zdi a cítil, jak v něm samotném narůstá vzrušení. Přesně tohle potřeboval - dát průchod svému vzteku, který tak dlouho potlačoval. Teď měl Reguluse v pasti a svoje slova myslel překvapivě vážně. Pomstí se mu za zradu, za to, že je tak blackovský! Teď.
Rukou mu sklouzl mezi nohy a zmáčkl.
Regulus se zkroutil a zasípal.
"Ach!"
Sirius se ušklíbl.
"I to můžu, jako tvůj starší bratr, který pobral tolik rozumu, aby mu došlo, jak se má chovat, už chápeš?" Dotýkali se čely a na tom Regulusově se začaly objevovat kapičky potu. Nechápal to. Nic z toho.
"Podvedl jsi mě," vysvětloval hrubě Sirius, jako by Regulusovi četl myšlenky. "Chováš se jako oni! Rodiče." Plival mu výčitky přímo mezi rty a vdechoval do nich vzduch prosycený křivdou. Regulus přivřel oči. Slzy se mu mísily s potem. Už ne…
Sirius mu vnutil svůj polibek. Hrubý a plný reality. Regulusovy rty se podřídily, už neměl sílu se bránit. Snášel i Siriusovy další doteky, vzdychal.
"Tohle všechno můžu," řekl zadýchaně Sirius, "jako tvůj starší bratr!"
Ne!
Regulus sebou trhl a vysmekl se z jeho pout.
"Nemůžeš!" zakřičel a popadal dech. Vlasy se mu lepily na čelo.
"To si piš, že můžu," zasmál se Sirius.
"Ne!" provrtal ho Regulus divokým pohledem. "Protože už nejsi můj bratr! Žádného staršího bratra nemám!" Nato si promnul hrdlo s červenými otisky dlaní, naposledy se na Siriuse ublíženě podíval a vyběhl ze dveří.
Jedna jedna, remíza, účty vyrovnané, pomyslel si spokojeně Sirius. I já jsem trpěl, bratříčku. Teď je řada na tobě.
Za zradu.




Hm...Siriuse jsem nikdy neměla ráda...možná je to tím množstvím povídek, co jsem přečetla, ve kterejch byl vylíčenej jako totální zmetek.
Ale je to dost povedené...:))