Dva 2. kapitola - Jenom hra!

5. září 2011 v 14:00 | Bromance
Připraveni na pokračování romantický slaďárny? Tak hurá do ní!
Jaké bude rozloučení před prázdninami?
:)



Tu noc se Sirius probudil hned několikrát. Prvně za to mohl zlý sen, na jehož obsah si nebyl s to vzpomenout, a hned poté zase znovu usnul. Podruhé se probral, když uslyšel kroky, které se ozývaly v jejich pokoji. Mířily k Remusově posteli.
"Moony?" zašeptal Sirius. Odpovědi se však nedočkal, slyšel jen, jak se Remus převléká. Polkl a zeptal se znovu: "Jsi to ty?" Tentokrát byla odpověď jasná.
"Nech mě spát," odsekl Remus nezvykle nevrlým tónem. Sirius by lhal, kdyby tvrdil, že se ho to nedotklo.
Usínal s knedlíkem v krku.
Do třetice se probudil jen o několik minut později. Byl sice hodně rozespalý, ale mohl by přísahat, že v tichu rušeném jen Peterovým chrápáním uslyšel vzlyk. Další už se ale neozval a Sirius ještě dlouho poté nemohl usnout. Když se mu to nakonec přece jen povedlo, spánek mu rušily další noční můry, takže se ráno probudil a byl pořádně nevyspalý. Značně se to projevilo na jeho náladě, a tak když si uvědomil, že Remus už zase není v pokoji, zaskřípěl zuby. Co si myslí, že dělá? To jako bude před ním až nadosmrti utíkat?

Na snídani mu došlo, že ve svých úvahách nebyl až tak úplně mimo. Remus se ho opravdu chystal stranit, protože jakmile se Sirius s Jamesem usadili ke stolu, Remus na druhém konci se měl hned k odchodu. To Siriuse pochopitelně podráždilo. Vždyť se mu omluvil, tak co ještě chce? Na hodině se mu však už nevyhne.
Jenže se mýlil.
Sirius vtrhl do třídy a sedl si na své obvyklé místo vedle Jamese, židle na druhé straně byla volná. Remus tam ještě nebyl, což Siriusovi ovšem nevadilo. Kdo si počká, ten se dočká, řekl si. A taky že se dočkal.
Remus vešel, a aniž by se rozhlédl po třídě, zamířil k prvnímu volnému místu, které uviděl. Samozřejmě ne k tomu, které měl vedle sebe Sirius. Ten pro změnu zuřil.
Takže mladý pán se ho rozhodl úplně ignorovat! No jistě, vždyť Sirius ho přece násilně připravil o panictví, zkonfiskoval mu veškerý majetek, podpálil dům a vyvraždil rodinu. Ani se mu nediví, on by v takovéhle situaci taky sám sebe ignoroval.
James se jeho zuřením zjevně nesmírně bavil.
"To víš, asi ses ho dotknul," zašeptal, protože to už do třídy vešla učitelka, a potměšile se usmál. Sirius by ho v tu chvíli nejradši něčím praštil. Výborně, Jamesi, na to bych sám nepřišel, supěl v duchu a jen stěží se po dobu trvání hodiny dokázal soustředit na učitelčina slova.

Dny plynuly neuvěřitelně rychle a závěrečné zkoušky už bušily na dveře. Sirius byl vlastně rád, že se musí učit, odreagovávalo ho to. Tedy alespoň částečně. Ve skutečnosti se stále užíral myšlenkami na Remuse. Nevěděl, jestli na něj být spíš naštvaný, nebo se o něj… bát. Po tom, co spolu ale víc než týden nepromluvili ani slovo, se Sirius začal přiklánět spíš k té první možnosti. Přesto se mu ale pohled na celou situaci stále měnil. Nedokázal se pořádně rozhodnout.
Nakonec přišel zkouškový den, ale ani se nenadáli a měli ho za sebou. Všichni byli v dobré náladě, všem se ulevilo, když už je nečekalo nic než prázdniny. Jenom Siriuse se dosud nepustila rozpolcenost. Začínal být zoufalý. Přece neodjede ze školy, aniž by se s Remusem usmířil. Byl rozhodnutý ho během posledního týdne odchytit a konečně si s ním o všem promluvit.
Jeho plány se však ukázaly jako marné. Remus se mu vyhýbal stále vychytraleji. Vypadalo to, že si s ním snad hraje na schovávanou.
Když už na něj Sirius konečně narazil v knihovně nebo na hodině, byl k jeho slovům hluchý. Otočil se a nereagoval.
Co ale Siriuse nejvíc mátlo, bylo to, že Remus vůbec nevypadal naštvaně ani zuřivě, čím dál tím víc se jevil spíš ublíženě. A to Siriusovi samozřejmě moc nepomáhalo, o to víc ho to mátlo.
"To víš, Remus!" James se pokoušel celou situaci zlehčit, ale Sirius už toho měl po krk.

V den odjezdu ze školy na Remuse opět nenarazil. Jen ráno v pokoji, kdy je ale James nenechal o samotě, aby si mohli cokoli říct. Doufal proto, že se mu s ním aspoň podaří nasednout do stejného kupé.

Remus nastoupil do vlaku mezi prvními a záměrně hledal nejvíce obsazené kupé. Věděl, že tady už se setkání se Siriusem nevyhne, ale doufal, že před ostatními lidmi nebude mít odvahu s ním cokoli rozebírat.
Jeho strategie vyšla.
Jakmile se vlak rozjel, Sirius se vydal na obhlídku. Nahlédl do každého kupé a neubránil se kousavé poznámce ke Snapeovi, kterého v jednom z nich našel docela samotného.
"Vlastní kupé! Na takovej luxus nejseš zvyklej, co? Srabusi."
Pak pokračoval dál. V úzké uličce se srazil s několika děvčaty a každá z nich mu horlivě sdělovala, jak moc se jí bude po škole stýskat a hlavně tedy po Siriusovi, že neví, jak to bez něj přežije, a že on musí slíbit, že jí alespoň jednou napíše. Nejdřív tohle naléhání Sirius oplácel úsměvem, ale jak byl stále netrpělivější, že nemůže najít Remuse ani ve vlaku, začal je od sebe odstrkovat. Zjevně se jim to moc nelíbilo, ale Sirius už nedokázal ničemu jinému než vidině, že se usmíří s Remusem, věnovat dostatečnou pozornost.
V životě se spolu ti dva ještě tolik nepohádali. Sirius vlastně ale nevěděl, jestli se tohle dalo pokládat za hádku, takže by bylo vhodnější říct, že v životě spolu ti dva tak dlouho neodmítali prohodit slovo, což v tuhle chvíli už vlastně platilo jen z Remusovy strany, protože Sirius by se s ním rád na něčem domluvil, konečně…
Proplétal se dál chodbičkami vagonů, kdy vtom ho uviděl. Seděl mezi neznámými lidmi - Sirius je odhadl na havraspárské, protože jednu z dívek matně rozeznával - a choulil se v rohu pod svým ošuntělým hábitem. Siriusovi bylo jasné, proč si vybral takovouhle společnost, ale nehodlal to vzdát.
Otevřel dveře kupé.
"Je tu Remus?" zeptal se přihlouple a doufal, že to Lupina trochu vyburcuje. Nestalo se tak ale, dál předstíral spánek.
"Spí," řekla stroze jedna přemoudřelá. Jak on tenhle přístup nesnášel… Zkusil to ale znovu.
"Nemohli byste do něj šťouchnout?" Teď se na něj upřely všechny oči Remusových spolucestujících - většina jich byla schovaná za sklíčky brýlí - a propalovaly ho pohledem.
"Copak nevíš," začal jeden z nich, "že spánek je posvátný a nikdo by tě z něj neměl násilně budit?!" Vypadal dopáleně, jenže to Sirius také.
"Je to důležité," vyštěkl tak nahlas, že sebou Remus trhl a prudce se k němu otočil. Sirius supěl, ale jakmile se podíval Remusovi do tváře, zalila ho vlna sladkého vítězství. Připadal si, jako by právě podal nějaký vrcholový výkon, protože se mu dech zadrhával a ruce potily. Přesto ale dosáhl svého - konečně si můžou promluvit mezi čtyřma očima. A skupinkou brejlovců.
"Promiň, Remusi, ještě jednou a za všechno," vydechl a doufal v jakoukoli odezvu. Jenže ta nepřišla. Remus na něj mlčky zíral a výraz mu zkameněl tak, že se z něj nedaly vyčíst žádné emoce.
To už byl Sirius opravdu zoufalý. Tak co teda vlastně chce? Měl chuť rvát si vlasy. On se tady může přetrhat, aby se spolu usmířili, a čeho se dočká? Dokonalého výrazu hráče pokeru, neboli přesně toho, co nechtěl. Krásně zhodnotil celou situaci!
Teprve teď, když Remuse neměl, si uvědomil, jak moc ho potřebuje. Ano, výbornou nápravu jsi zvolil, osude, ale teď když mi to došlo, už si se mnou přestaň hrát a koukej to všechno vrátit do starejch kolejí, nebo se neznám a…
Siriusovo podráždění se náležitě projevilo na jeho výrazu, vypadalo to, jako by měl každou chvíli vybuchnout, a to došlo i Remusovi. A protože nestál o žádnou scénu, řekl: "A co když nechci, aby ses mi omlouval?"
Teď už Sirius opravdu velmi blízce připomínal načasovanou bombu, která vybuchne za deset, devět, osm, sedm… Kdosi před ním přirazil dveře a on se svezl v uličce na zem.
Kdo by si kdy pomyslel, že on, Sirius, se někdy nevyzná ve vlastním příteli, když už do této fáze dospěl s kdejakou holkou. Už přesně dokázal určit, co který holčičí výraz či slovo znamená, ale bolestivě zjistil, že ve vlastním kamarádovi číst nedokáže.
Zmáhalo ho to, vlastně spíš vyčerpávalo. Nevěděl, jak dál. Už neměl síly to jakkoli řešit. Prostě to nechá na Remusovi. Snad si časem uvědomí, jak Siriusovi svojí přehnanou odtažitostí ubližuje - a to hloub, hloub než kdokoli dřív - a třeba se mu přijde omluvit, nebo napíše, nebo… prostě něco udělá! Sirius praštil zaťatou pěstí do podlahy.
Netušil, jak dlouho tam seděl. Procházející lidé o něj škobrtali a nadávali mu, ale jemu to bylo jedno. Potom pocítil, jak vlak zpomaluje.
Vysvobození.
Tak zase příští rok, Remusi. A prosím… Vlastně nic.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Raven Raven | 5. září 2011 v 14:50 | Reagovat

Ehm...nebylo tohle v minulý kapitole? :D

2 Bromance Bromance | Web | 5. září 2011 v 18:16 | Reagovat

Jaj sorry, už jsem to opravila :D

3 Itachi-chan Itachi-chan | Web | 5. září 2011 v 19:05 | Reagovat

Pěkný :D Remus je krásně zoufalý, až je mi ho líto :D Ale Sirius si to možná nezaslouží...ale poněvač jsem zlá, přeju mu to :D Psík jeden zavšivenej :D (a to ho prosím mám docela ráda :D)

4 Raven Raven | 5. září 2011 v 20:46 | Reagovat

Teda, je mi jich skoro líto...to je situace. :D Ale pěkné se to rozjíždí...:))

5 Tigris Tigris | Web | 19. září 2011 v 17:49 | Reagovat

Sirius je úžasný, když se zlobí :-D Snad se to mezi nimi nějak urovná.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama