Slova

9. srpna 2011 v 17:42 | Bromance
Kdo má chuť si přečíst něco trochu delšího, citově nabitýho (žádný OOC) a otravnou otázkou (ne)zakončenýho, nechť klikne na Celý článek.
v roli parchanta: Severus Snape
v roli trpitele: Remus Lupin


Ach, jak se mu po tom všem stýskalo!
Pod nohama mu probíhala důvěrně známá kamenná dlažba uvězněná mezi dvěma stěnami, které na něj dýchaly vzpomínky v těžko stravitelných doušcích. Remusovi se hrnuly slzy do očí, ale další pohled vystrnadil z jeho mysli dojetí a nahradil ho upřímným údivem. Jednooká čarodějnice! Opravdu tu ještě stojí?
Jeho další vzpomínky se ubíraly směrem k lumpárnám, které s onou stařenkou a tajemstvím, jež skrývala, zažili.
Pokračoval dál ve své obchůzce hradu za účelem nabytí čirého sentimentu, který ho nenuceně zaplavoval s každým záchvěvem minulosti vycházejícím ze všech gobelínů, oken či brnění, které míjel. Nakonec byl tak dojatý, že i přetrvávající přítomnost Protivy ho potěšila. Vždyť i s ním si Pobertové zažili své. Někdy vřískal po chodbách, co zase provedli, ale jindy jim v tom ochotně pomáhal - hlavně ve věcech, které se týkaly Filche, který - jak už měl Remus čest zjistit - je stále bradavickým školníkem a je stále stejně protivný.
Snad ale ještě víc, než věci které se nezměnily, se těšil z věcí, které pro něj teď byly úplně nové. Největším přínosem bylo ředitelství Albuse Brumbála, který ho bez obav přijal do řad profesorů. Dále to pak byly zcela nové možnosti spojené s touto profesí, které se mu teď otvíraly dokořán, nebo pohled na mladé kouzelníky a čarodějky, kteří mu budou procházet pod rukama a za jejichž vzdělání si bude jednou moct připsat zásluhy. To všechno ho naplňovalo neskutečnou euforií.
Kráčel dál chodbami, ruce spokojeně složené za zády a míjel studenty, kteří utíkali na první hodinu. On sám měl ještě volno, první hodinu bude mít až zítra. Toto privilegium mu dal Brumbál, prý aby se stihl řádně přizpůsobit chodu Bradavic. A tak měl teď Remus celý den na zasněné bloumání po Bradavicích v přítomnosti pouze svých vlastních vzpomínek a myšlenek.
Z jeho vzpomínání ho však měl brzy vyrušit někdo nevítaný, ale přesto stále tak chtěný.
"Sentimentální procházka, Lupine?" Když mířil k vrbě mlátičce, uslyšel za sebou jízlivý hlas. Nenamáhal se otočit, aby zjistil, kdo to je. Byl si jistý.
"Přesně tak," odpověděl nenuceně a pokračoval v chůzi. Slyšel, jako ho následují tiché a šouravé kroky. Chvíli byly jediným zdrojem hluku, když pomíjel zpěv ptáků a hrůzu nahánějící kvílení od Zapovězeného lesa. I to však působilo neuvěřitelně povědomě, stejně třeba jako pohled na vzdálený odraz slunečních paprsků na hladině bradavického jezera, který se mu po chvíli nabídl. Připadal si, jako by byl po letech zase ve své kůži.
Hlas, který se ale v příští vteřině ozval, mu připomněl i nežádoucí vzpomínky. Ty, které tak dlouho skrýval před sebou samým, že už ani nevěděl, který z nich byly pravé, které si jen vysnil a které byly nočními můrami.
"Ty jsi mě pozoroval?" zeptal se klidně a dál pomalými kroky mířil k rozložitému stromu. Nevítané myšlenky se snažily proniknout do jeho mysli.
"Ano i ne," zněla tajemná odpověď. Remus by se musel otočit, aby pochopil - z výrazu tváře, nebo gest -, ale nechtěl ho vidět. Přesto mu bylo jasné, že jednou se tomu nevyhne. Jednou budou zase stát přímo proti sobě a z očí toho druhého číst výčitky, stesk, nenávist a touhu. Jak by měl ale přestát tolik emocí najednou? Nevydrží to, už teď se bál toho okamžiku, a tak se ho snažil co nejvíce oddálit.
Čekal až Snape sám objasní svá slova a v hloubi duše doufal, že to nebude bolestné vysvětlení. Jeho empatie ho však připravovala na nejhorší.
"Stále mě k tobě něco táhne."
Remus se stáhl do sebe, jako by mu vyřčení těch slov fyzicky ublížilo - možná za to mohla pachuť, kterou byla ta věta prosycená -, ve skutečnosti však trpěly jeho city. Stále byl ale odhodlaný neotočit se. Jeho kroky získaly na rychlosti, ovlivněny touhou utéct. Kamkoli, prostě utéct…
"Neříkej, že ty to tak nemáš." To už znělo posměšně - Snape si s ním hrál jako už tolikrát, když vycítil vlastní převahu. A v tuhle chvíli jí opravdu měl, protože on se evidentně s minulostí vyrovnal lépe než Remus sám. Ten opět ucítil slzy. Ne slzy dojetí a štěstí, ale slzy hořkosti a zoufalství.
Nepřestával v chůzi, ale vrbu mlátičku už ale dávno minul. Teď mířil k lesu, jako by doufal, že se Snapeovi ztratí z dohledu mezi stromy.
"Mě se neschováš, Lupine. Vzpomínkám se neschováš!" Náhle se Remus prudce zastavil. Všechno v něm vřelo a Snapeova slova mu hýřila hlavou. Snapeova slova. Snapeova pravdivá slova. V ten moment nenáviděl sám sebe a především svou pošetilost. Jak mohl být tak hloupý a myslet si, že uteče před vzpomínkami. Jak si mohl myslet, že by na to měl sílu. Nešlo by to, už jenom proto, že se Snapem jsou opět mezi zdmi jedné a té samé školy, tak blízko sobě, tak blízko minulosti…
"Seš hajzl, Severusi!"
Slova, která roky toužil vyslovit se prodrala napovrch.
Z hlubokým supění svíral pěsti a nevnímal, že Snape za ním rázem dočista ztuhl a bezvýrazu zíral před sebe. Remusovo rozčilení se stupňovalo, až už nevěděl, co ho dráždí víc - vlastní hloupost? Snapeova podlost? Jeho přítomnost? Jeho hlas? Jeho přerývavý dech? Jeho…?
"Tolikrát…" zmohl se na jediné slovo Remus a musel zatnout zuby, aby nevybuchl. Když se dostatečně uklidnil, mohl pokračovat. V jeho hlase se odráželo bezpráví, které zažil.
"Tolikrát za ta léta jsem ti pomohl. Chránil jsem tě před Jamesem a Siriusem… Ani jednou jsi mi nepoděkoval…" Remusovo rozčilení s posledními slovy pomalu přecházelo do čirého zoufalství, které hraničilo až se záští.
Teď naopak Snape zadržoval náhlou zlost. Ne však na dlouho.
"Lžeš, Lupine." Vrhl se k němu a prudce si ho k sobě otočil tváří. Nedíval se mu přímo do očí, teď si nemohl dovolit podlehnout.
"Lžeš a víš to!" křičel. "Co ty noci v Chroptící chýši? To nic nebylo?" Drtil mu tvář v pevném sevření. Remus měl křečovitě zavřené oči. Věděl, že by se mu mohl vytrhnout. Neměl sílu. Vlezlé proč by ho pak strašilo ze spaní.
"Snad," vydechl a rty se mu zkroutily odporem.
"Tak cos ještě chtěl?" zasyčel výhružně Snape a nepovoloval svůj stisk. Hůlky obou dvou byly zastrčené v jejich pláštích. Tohle nebyla věc magie, ale touha po trýznivém fyzickém kontaktu.
Remus vyčerpaně vydechoval.
"To, co jsme si zasloužil," vyhrkl namáhavě, ale s odhodláním. "Kousek citu."
Rázem je oba pohltily dotíravé vzpomínky.
Tvrdé přírazy a chvějící se stěny.
Upocené doteky.
Zvířecí výkřiky.
Hladové polibky.
Tření těla o tělo.
Samá touha. Žádné city, žádná slova. Ticho a vzdechy.

Oběma se rozšiřovaly zorničky v náhlém přívalu časem pošramocených obrázků společných nocí.
Tichá voda břehy mele.
Snape s vražednou touhou po porozumění z druhé strany tiše odsekával jednotlivá slova.
"Ty víš, že moje city" - posměch - "patřily jen jí. Mezi námi nikdy nic takového nebylo a ani nemohlo být!" Remus se mu odhodlaně podíval do očí a pak trhl hlavou. Vyklouzl ze Snapeova sevření, ale nepřestával ho propalovat pohledem. Nebyl schopen slova.
Snape ale zjevně ano.
"Vrať se do reality. Jestli nejsi sadomasochista, tak už radši nesni a nevzpomínej." Na jeho tváři se rozlil úšklebek.
Remus chvíli mlčel, ale pak vyštěkl: "Nebudu si nechávat radit od někoho, kdo se ještě pořád nedokázal smířit s tak dávnou smrtí, jako je ta Lilyina. To ty, Severusi, bys už neměl snít a vzpomínat. Vždyť kvůli ní se z tebe stal bezcitný netvor!" křičel.
Hlasité ticho.
Nedostatek porozumění.
Remus se otočil a rozběhl mezi stromy.
Stačilo pár slov, pár vět a k mučivým vzpomínkám se přidala ještě mučivější přítomnost bez jakékoli naděje na zacelení.
Pohltila ho tma a v jeho životě nastala další etapa trýzně.
Kdy přijde osvobození?
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 paní archivová paní archivová | Web | 9. srpna 2011 v 20:04 | Reagovat

Nejsem si jistá, jestli bych to kritikou úplně vystihnula. Zkusím to! Opravdu se mi povídka začala zamlouvat až s tím rozhovorem (který byl epesní, a jako by mi Remus mluvil z duše, Sev už byl až fanatický *kopanec Sevovi*). Docela bych tam nedávala tu poslední větu, ale to asi protože nemám ráda otazníková zakončení - nejasná, ta ano, ale otazníky mě tak preventivně štvou :D protože mi to nedá odpověď a jen mě to tlačí k dumání a vím, že stejně nic nevydumám. Komplexně bych to nazvala.. psychoemočněskvělým.

2 Bromance Bromance | Web | 10. srpna 2011 v 11:51 | Reagovat

[1]: Ten konec je zakončenej otázkou, protože - ano, přiznám to na sebe - jsem nedokázala vymyslet žádnej logickej konec. Jsem strašně ráda, že i přesto se ti to líbilo, ďakujem :)

3 Raven Raven | 13. srpna 2011 v 21:17 | Reagovat

Tedy...nevím co na to říct, tenhle pár se mi moc nelíbí. Ale, opět, je to úžasně napsané. A já mám otevřený konce ráda...

4 Bromance Bromance | Web | 15. srpna 2011 v 16:30 | Reagovat

Dík, vím, že ne každý se s tímhle párem sžije, takže jsem i přesto ráda, že se ti to líbilo :)

5 Delight ^^ Delight ^^ | E-mail | Web | 15. srpna 2011 v 19:04 | Reagovat

Jsem ráda, že aspoň někdo píše povídky na tenhle pairing. Sice mám radši třeba Drarry, ale tohle je originální a povídka se mi moc líbí. Jen tak dál :)
*
A jinak s tím spřátelením, ráda bych spřátelila. Byla by to čest s takovým super blogem :)

6 Bromance Bromance | Web | 15. srpna 2011 v 19:31 | Reagovat

[5]: Děkuju, to je super! Hned si tě přidám do sousedství :D

7 Tigris Tigris | Web | 27. srpna 2011 v 17:27 | Reagovat

Zatraceně skvěle umíš popisovat - ať už prostředí nebo pocity - a máš úžasné nápady.

8 Bromance Bromance | Web | 27. srpna 2011 v 20:45 | Reagovat

[7]: Já si vždycky říkám, jak moc píšu stručně, až mi to přijde odfláknutý, ale ty na mě najednou s tímhle! To mi udělalo neskutečnou radost, díky :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama