...Dobře, naposledy...

1. dubna 2011 v 13:13 | Majitelka domu
Takže... na tuhle povídku rozhodně hrdá nejsem, vím, že je uspěcháná atd. atd., ale byla napsaná na přání mého oblíbeného Blbouna, a tak jsem se rozhodla jí sem strčit :).
Ke smrtijedům se přidává nový člen - Severus Snape. Lucius ho už až moc dobře zná z dřívějška, ale nerad na ty doby vzpomíná. Proč? Čtěte :)
Pár: SS/LM



Třiadvacet.
Armáda Pána zla se stále rozrůstala. Čím dál tím víc lidí se ze strachu přidávalo na temnou stranu, čím dál tím víc předloktí zdobilo Znamení zla.
Noví smrtijedi museli podstupovat nejrůznější a nejhrůznější zkoušky čistě pro Pánovo potěšení. Jen hrstka jich přežila kletby černé magie a jen hrstka z té hrstky se pak mohla pyšnit projevem nejvyšší pocty a to sice znamením zla. Lucius byl jedním z těch vyvolených. Nepodlehl. Díky své ctižádosti, díky své výchově vydržel vzdorovat až do konce. A jen díky tomu se teď řadil mezi nejváženější členy smrtijedských řad. Byl na sebe neuvěřitelně hrdý, však taky bylo proč. Pán zla si ho cenil a pověřoval ho jen těmi nejdůležitějšími úkoly. Lucius mu byl navěky odevzdaný.
---
"Vstávej!" ozval se chladným sklepením syčivý příkaz.
Pohár trpělivosti Pána zla pomalu ale jistě přetékal. Smrtijedi stojící za jeho zády s každým přívalem zuřivosti svého pána opatrně, krok po kroku ustupovali.
Lucius celou situaci lhostejně sledoval. Vždyť je to ještě takový neodrostlý děcko, ušklíbl se Lucius a chladně shlížel na Severuse Snapea, který vysíleně ležel běsnícímu Pánu zla u nohou. Co chvíli bolestně vykřikl, to když ho Pán obdařil Cruciatem. Co si myslí? Že bude jedním z nich? Jistě…
Lucius využil chvíle, kdy se jeho Pán soustředil na tu novicku, a zašeptal Goylovi: "Vsadím deset galeonů, že další Cruciatus už nepřežije."
Goyle se na Snapea chvíli zadíval. Nezdál se mu jako beznadějný případ, a tak po chvíli váhaní stiskl Luciusovu nabízenou ruku.
"Beru."
Lucius se pousmál. Přeci jenom už Snapea nějaký ten pátek znal a moc dobře věděl, jaký je to slaboch, takže bylo jisté, že co nevidět bude o deset galonů bohatší. Ach, jak je ten Goyle naivní…
Od kamenných stěn zatuchlého sklepení se odrážel řev. Pán zla zuřil. Co mu to sem leze za spodinu? Už po pár kletbách to fňuká. Podrážděně kopl do toho padavky a hned mu Imperiem pomohl na nohy, avšak jen proto, aby mu je Cruciatem znovu podrazil. Jen ať si zvyká, takhle to tady chodí, a komu se to nelíbí, ať se krčí strachy doma. Pán zla potřebuje silnou armádu! Stejně jako je on sám, protože jen tak dokáže velké věci. S mocnými přívrženci si může dovolit cokoli.
Jenže on se tu zatím zabývá s takovouhle lůzou!
"Braň se!" zaútočil na bezbranného Snapea znovu. Ano, tak přesně o tomhle jsem mluvil, pomyslel si zahořkle, když se Snape opět zhroutil k zemi s němým výkřikem. Lůza!
---
Lucius se pomalu začínal bát o své galeony. Jak to ten Snape jenom dělá. Takové tintítko a tak dlouho vydrží. Jak neuvěřitelně dlouho vydrží…
---
Severus padl obličejem na mramorovou podlahu. Cítil jak mu z nosu vytéká pramínek krve a přes rty stéká po bradě. Přesto se ale nehodlal vzdát. Měl pokrk svého života, chtěl být smrtijedem nebo umřít tváří v tvář Pánu temnoty a zla.
Další kletba ho zasáhla přímo do tváře.
"Už ne," uniklo mu a Voldemort mu uštědřil další Cruciatus. Bolest…
---
Voldemorta už celá ta hra nudila. Vždyť jsou jako kočka a myš. Snape mu sice může dlouho unikat, ale stejně nakonec podlehne, to je zkrátka dané. Bude lepší to s ním skoncovat hned.
Natáhl ruku k poslední smrtelné kletbě, když tu náhle za svými zády zaslechl šepotat. Rozzuřil se.
"Neříkal jsem vám snad, že máte být zticha," zasyčel.
"Takhle to daleko nedotáhnete," zašeptal výhružně. Nechal Snapea Snapem a vykročil ke svým přívržencům. Pomalu došel až k nim, tvář napjatou.
"Kdo to byl?" vykřikl z nenadání až Goyle nadskočil a stáhl se do sebe.
"Ptám se kdo to byl?" dodal hrozivě klidným hlasem a pohledem si přeměřil všechny smrtijedy. Nikdo se neodvážil vydat ani hlásku, nikdo se neměl k doznání.
"Však já vím, jak vás donutím k přiznání," zasmál se, otočil se k nim zády a čekal. Prstě jen čekal.
"Byl jsem to já, pane."
Tahle metoda vždycky zabere. Všechno je to o výhružkách.
"Ty, Luciusi, příteli?" Voldemort se otočil, přistoupil k Luciusovi a rádoby raněně řekl: "To bych do tebe neřekl." Zamlaskal. Zábavná hra.
"Jistě chápeš, že tvé nemístné chování musím potrestat," zašeptal mu těsně u tváře a ignoroval vzlyky Snapea, který se dosud nezvedl z podlahy.
"Krutě potrestat…"
Lucius zvedl odhodlaně tvář, tělem mu projel třas. Vystoupil z řady připraven čelit svému trestu. Voldemort pozvedl hůlku a Lucius se mírně přikrčil. V tom se ale stalo něco nečekaného. Pán zla se začal smát. Sice smíchem plným hrozeb, ale přeci. Pak dojat řekl: "Je vskutku vtipné, jak hne smýšlíš o tom nejhorším, Luciusi. Ale neboj se, dnes ti neublížím," ušklíbl se potutelně.
"Tvůj trest bude spočívat v něčem úplně jiném," pousmál se a promýšlel svůj plán. Luciusovu tvář zastřela nejistota smíšená se strachem. Strnule stál proti svému pánu a neodvažoval se mu podívat do očí. Náhle se Voldemort otočil a zamířil ke Snapeovi. Hrubě ho popadl v podpaží a zvedl na nohy.
"Náš mladý přítel Severus Snape. Nadaný kouzelník plný výdrže, odhodlání a odvahy. A odteď i jeden z nás!" zahřměl Voldemort a smrtijedi zůstali vyjeveně stát. Jakže?
"Ukaž mi předloktí, příteli," promluvil ke Snapeovi klidným hlasem. Když však viděl, že třesoucí se Snape sám nic nezmůže, jedním trhnutím ho zbavil rukávu a chytil ho za obnažené zápěstí. Fascinovaně si prohlížel jeho bílou kůži, ale pak se probral z toho podivné zamyšlení probral a přiložil na Snapeovo předloktí svou hůlku. Nevšímal si jeho vystrašené tváře ani slz po ní stékajících. Přehlížel jeho třesoucích se ruce a byl slepý k jeho přáním. Hlavou mu běžela pouze jediná myšlenka. Myšlenka na vlastní úspěchy, které mu jistě tenhle mladík s tuhým kořínkem přinese.
---
Znamení zla bylo vypáleno.
Severus ochromeně padl k zemi. Pálí to…
---
Pán zla obrátil svou pozornost zpět ke své družině.
"Takže kde jsem to skončil? Á už vím - tvůj trest, Luciusi," samolibě se usmál směrem k oslovenému, promnul si ruce a dodal: "Tady stojí." Prudce se otočil a prstem zamířil přímo na plačícího Snapea.
"Tedy spíš leží," řezavě se zasmál.
"Vezmeš si k sobě našeho nového přítele a postaráš se nám o něj." Teď už se pomalu otřásal smíchy. Ach, jak krásně to vymyslel!
"A vy ostatní! Zmizte, dnes už tu k vidění nic nebude," mávl rukou ke smrtijedů, a ti se pomalu se značnou úlevou začali přemisťovat. Zůstal jen Lucius. Omráčeně stál na místě a v obavách hleděl na Pána zla. Čekal, že teď teprve dojde na jeho trest. Bude bolestný, dlouhý a nemilosrdný - přesně podle pánovi neomylné receptury. Voldemort se spokojeně ušklíbl. Teď to přijde…
"Co se stalo. Nejsi se svým trestem spokojení, Luciusi?" zeptal se ale náhle Pán falešně soucitným hlasem. Lucius věděl, že musí odpovědět.
"A-ano… tedy jsem," polkl, "…spokojený," a pokorně se poklonil.
"Nějak ti to nedokážu uvěřit. Co se dá dělat, musím ti ten trest ještě trochu upravit. Proto tvou spokojenost udělám vše, příteli," došel až k němu a položil mu ruku na rameno. Lucius se otřásl.
"Dejme tomu, že bys mohl náš nový přírůstek trochu vyučit k boji, co říkáš?" znovu se zasmál a pohlédl na vystrašeného Snapea.
"Lepší?" Lucius přikývl. Nemohl jinak.
"Skvěle. Tak tedy sbohem."
I když Pán zla zmizel, sklepením se stále ozýval jeho nelítostný smích.
---
"To bude tvůj pokoj." Lucius otevřel dveře jednoho pokoje pro hosty v Malfoy Manor a chladně vybídl Snapea, aby vstoupil.
Severus obezřetně zamířil k posteli a znaveně se na ní posadil. Uslzenýma černýma očima si prohlížel svůj nový pokoj. Pravý Malfoyovský přepych.
"Děkuju," zašeptal hlasem stále zastřeným hlasem. Lucius přikývl v odpověď a dodal: "Kdybys mě hledal, mám pokoj přímo na konci téhle chodby." Odkašlal si.
"Takže…dobrou noc," řekl a zavřel za mlčícím Severusem dveře.
---
Ležel ve své posteli a pozoroval strop. Myslí mu stále hýřili vzpomínky na dnešní události, na Pánův trest. Zdál se mu tak mírný. Vypadalo to, jako kdyby zkrátka potřeboval někoho, kdo by za něj Snapea vycvičil, a tak se mu Luciusův prohřešek náramně hodil.
Nic lepšího ho snad ani nemohlo potkat. Tak přívětivý k němu Pán ještě nikdy nebyl… Má neuvěřitelné štěstí!
Ještě chvíli nad celou svou situací přemýšlel, když tu se náhle ozvalo zaťukání na dveře.
Lucius si mimoděk přitáhl peřinu blíž k tělu a opatrně se zeptal: "Kdo tam?"
Žádná odpověď.
"Vstupte," zkusil.
Dveře se pomaličku otevřely a do prostorného pokoje vnikl pruh světla z chodby. Ale jinak nic.
"Kdo to sakra -" zanadával Lucius, když v tom do pokoje vstoupil Severus. Tvář měl sklopenou.
"Co tu chceš?" vyjel na něj Lucius, ale odpovědí mu bylo jenom ticho. Čekal, stejně jako to dělává jeho Pán. Jenže Severus mlčel. Po tváři mu stékaly slzy, které Lucius v té tmě nemohl vidět, a jímal jím strach.
Konečně se odhodlal.
"Zabij mě," zašeptal odhodlaně. "Prosím."
Svezl se k zemi. Lucius vteřinu nechápavě zíral, ale pak se zvedl z postele. Přiskočil k Severusovi, který už zase pokořeně ležel na zemi.
Vzlyká jako malý děcko.
Náhle měl Lucius pocit, že by měl pomoct. Byl to přeci jenom jeho přítel… Býval to jeho přítel. Přítel.
"Ššš." Objal ho. A to jediné gesto v něm vzňalo plamen vzpomínek. Nemůže se do toho znovu zamotat! Už není ve škole; vyrostl, zmoudřel, dospěl…
Odtáhl se.
"Běž," přikázal mu a vstal ze země. Severus za ním tázavě pohlédl a hned zase sklopil oči.
"Nemůžu… nechci," vzlykl.
"Blábolíš nesmysly. Vrať se do postele, zítra začínáme s výcvikem." Konec.
Nebo ne?
Severus se mátoživě zvedl a ve slabém měsíčním světle procházejícím oknem došel k Luciusovi. Zastavil se tak blízko, že se prsty jejich bosých nohou téměř dotýkaly. Chvíli váhal, ale pak troufale chytil překvapeného Luciuse za ruce.
Stoupl si na špičky.
"Naposledy," zašeptal mu těsně u ucha, a pak mírně otočil obličej. Rty se zlehka dotkl Luciusovi tváře.
---
Takové pokušení…
Věděl, že nesmí…
Nesmí se znovu nechat…
…zlákat.
Pokušení…
…Dobře, naposledy…
---
Přitáhl si Severuse, co nejblíže a ochranitelsky ho objal.
Neboj, Pán zla ti neublíží.
Ne dokud tu budu já.
A svůj nevyřčený slib stvrdil polibkem. A dalším, a dalším, a dalším…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Hodnocení povídky ...Dobře, naposledy...

100%
90%
80%
70%
60%
50% a méně
0%

Komentáře

1 kami kami | Web | 3. dubna 2011 v 18:01 | Reagovat

Juhú! Kami toto úplne stačilo. Mala tu najobľúbenejší pár, najkrajšie zobrazeného Severusa, koniec, situácia,... toto je presne podľa mňa. To sa mi páči. :D

2 Majitelka domu Majitelka domu | Web | 3. dubna 2011 v 19:58 | Reagovat

Děkuju, já už se bála, že sem nidko nechodí a nečte...ani nevíš jak mi tvůj komentář zved náladu :)

3 kami kami | 5. dubna 2011 v 18:50 | Reagovat

[1]: Ja sa pokúšam chodiť aj čítať, slashu je tak málo a ty zabŕdaš aj (pre mňa) do tých pekných párov, len v poslednom čase chodím ledva na svoj blog. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama