Tahle básnička už si prožila své. Jestli už jste jí někdy zahlédli v trošku jiné verzi, nelekejte se, nejedná se o kopírování. Jsem to pořád já, ale pšt! Vypráví o sebevraždě, v tomto případě o sebevraždě Draca Malfoye. A proč to udělal? No proč asi... :)
Upozornění: Můj styl veršování není úplně typický a ne každý to chápe.
Na zkázu věčnou životem se ubírám,
když nevoláš, nehledáš mě, umírám.
Srdce.
To, jenž vždy jen pro tebe v mé hrudi tlouklo, došlo ke konci své pouti.
Slyším, jak naříkáš, pláčeš a tvůj svět neochvějné lásky se hroutí.
Poslední záblesky naděje
pohltil čas.
A mé jediné vzpomínky na tebe
vítr rozfoukal zas.
Létali světem, jak spadané listí,
Ty ses však nevydal všechny je posbírat
a vrátit do mé mysli.
V mých očích se zrcadlí naprostá beznaděj,
když přemýšlím o svém bezcenném životě,
a zkřehlými prsty uchopím nůž,
mou jedinou zbraň proti skličující samotě.
Záře měsíce se odráží v čepeli nože, něčeho tak vražedného,
a já přemýšlím, co má láska a ostří dýky společného?
Smrt.
Není láska bez smrti a smrt bez důvodu,
to proto už dál nechci být na tomto světě.
Ve světě lidí laskavých, milujících i těch toužících po odvetě.
Bolest.
Proudí mi celým tělem.
Její silou jsem oslaben.
Jen výkřiky do ticha se ozývají.
To křičí láska…
Usedám k zemi, byť zcela neznaven,
Obě má víčka se pomalu zavírají.
Už myslím jen na tebe, až mě v ráji navštívíš.
Až rty tvé ochutnám a ke štěstí zas budu blíž.
Doufám, že čekání na tebe nebude dlouhé,
přijď, ať nemám pocit, že mi závidíš,
ať nezůstanou mi jen vzpomínky pouhé,
přijď, bude se ti tu líbit. Uvidíš!




Poslední dobou má dobrou náladu, takže mě tahle báseň trochu míjí účinkem. Ale je to dobře napsané jazkově i stylisticky a za to se klaním. :)