Nikdy nelze zapomenout

17. ledna 2011 v 18:02 | Majitelka domu |  OBÝVACÍ POKOJ
Pár: Harry & Draco

Hodinu Obrany proti černé magii s bubákem všichni známe. Ale jaký byl Dracův bubák, čeho se Malfoy nejvíc bojí? Rozhodně to není nic, čím by se chtěl chlubit. Má své tajemství, které díky bubákovi částečně vypluje na porvch. Zbytek už se však dozví jen jediná osoba a to až za několik let.



Draco neklidně přešlápl z nohy na nohu a napřáhl hůlku. Ruce se mu potily a vlasy se mu přilepily na mokré čelo. Jen okrajově vnímal, jak Lupin mávl hůlkou a skříň před Dracem se otevřela. Najednou mu připadalo, že je v místnosti úplně sám. Nikdo mu nepomůže, je tu jen on a bubák…
Zpoza dveří skříně vykoukl kus černého hábitu. Pak červeno zlatá šála. A potom před Dracem stál Harry Potter v celé své kráse a jedinečnosti. Draco už si chtěl oddechnout - copak tohle má ztělesňovat jeho strach? -, když vtom místnost proťal zelený záblesk. Než stihl Draco zakřičet: "Riddikulus!", na zemi leželo Harryho mrtvé tělo.
Dracovi se podlomila kolena a němě zíral ke skříni. Nedocházelo mu, že celý výjev před ním, je jen odraz jeho obav. Zapomněl dýchat, prsty zatínal do kamenné podlahy, nic kolem nevnímal. Celým svým já toužil zakřičet: "Ne!", ale hlas mu selhal a namísto toho se mu po tvářích začaly kutálet slzy. Křečovitě zavřel oči.
Najednou ho někdo vzal v podpaží. Pomohl mu na nohy, jenže Draco se chtěl sesunout zpátky na podlahu. Chtěl řvát, chtěl umřít… Copak to nikdo nechápe? Nechtěl už žít, když on už také nežije. Ale kdosi ho stále stavěl na nohy. Draco se mu vykroutil, jenže špatně odhadl své síly a nohy ho zradily. Řítil se k zemi, před očima jiskřičky, a pak už ucítil jen dutý záchvěv ve své hlavě a ukrutnou bolest.

Otevřel oči do tmy, kterou rušily jen měsíční paprsky. Našly si cestu mezi dlouhými záclonami a svítily Dracovi přímo do obličeje.
Chvíli mu trvalo než se rozkoukal, ale pak poznal, že leží na ošetřovně. Na nočním stolku vedle postele ležely léky a prapodivně vyhlížející medicíny. Tělo měl rozlámané, hlava ho nesnesitelně bolela a myslí mu vířily potupné vzpomínky. Všichni byli svědky jeho slabé chvilky a určitě to budou šířit dál po škole.
S tisíci nadávkami znovu usnul.

Ráno bylo chladné a i Dracova nálada uvízla na bodě mrazu. Spolykal medicínu, kterou mu madame Pomfreyová nalila do krku a snažil se usnout. Jedině tak mohl utéct od svých myšlenek a vzpomínek na hodinu Obrany proti černé magii. Bylo mu zle. Jednak z těch medicín, ale hlavně z něho samotného. Choval se jako idiot! Ztrapnil se a ta historka se s ním povleče po zbytek života. Už to viděl: Malfoy je přecitlivělá slečinka, nebo: Malfoy se kvůli všemu rozbulí… Pošpinil své jméno, zostudil svou rodinu, přivedl Pottera do rozpaků. Za tu poslední myšlenku by se nejradši nakopal. Copak mu na Potterovi záleží?
Poslední dobou hodně…
Takhle to dál nejde. Zabije se. Šťouchne do oka obří oliheň. Vystaví si na okno mandragoru. Byl to jeden bizardnější nápad než druhý, ale ke všemu se teď Draco přikláněl víc, než k tomu, aby musel jít zítra do školy a snášet posměšky ostatních.
Udeřil pěstí do peřiny a dlouze se zahleděl na strop. Když se zaposlouchal, slyšel, jak po schodech v celé škole sbíhají studenti. Určitě už to všichni ví. Poslouchal dál, když v tom někdo vešel na ošetřovnu. Zaslechl jen:
"Už je pozdě, nestihneš kvůli tomu hodinu." V kousavém a přemoudřelém hlase poznal Grangerovou. Než ale stihl zjistit proč vlastně přišla a na koho to mluvila, přišla Pomfreyová a nakvašeně jim řekla, ať přijdou odpoledne, že její pacienti ještě spí. To určitě, ohrnul Draco nos a rozhlédl, koho dalšího tady ještě drží na lůžku. Zahlédl dvě neznámé tváře (jedna byla zcela omotaná obvazy, že koukala jen ústa, a druhá uvíznutá v kbelíku), a tak se s povzdechem otočil na břicho a hlavu strčil pod polštář.
Snad díky práškům na uklidnění po chvíli usnul.

Za otevřenými dveřmi na ošetřovnu ozvaly hlasy. Draco byl ještě v polospánku, když někdo řekl: "Jdeme navštívit Malfoye." Nedokázal ten hlas zařadit. Když se o to pokusil, šíleně ho rozbolela hlava.
"Chtěl si snad říct: jdu navštívit Malfoye. Já tam s tebou nepůjdu, tohle je jenom mezi vámi dvěma. Mě s Ronem do toho nic není. Ale budeme ti držet palce… Tak běž." Nastala chvíle ticha, kterou po chvíli přerušilo šoupání nohou a zabouchnutí dveří. Někdo se velice pomalu blížil k Dracově posteli, dělal proto, že stále spí. Hlavu měl otočenou opačným směrem a jedna noha mu čouhala z pod pokrývky. Rychle jí schoval a doufal, že si toho příchozí nevšiml. Pak zklidnil dech a čekal, co se bude dít dál. Nic se však nedělo.
Vedlejší postel zavrzala, jak si na ní návštěvník sedl a dál už nic. Dobrou minutu bylo hrobové ticho, které rušilo jen tiché chrápání pacienta s kyblíkem na hlavě. Pak konečně neznámí promluvil.
"Vím, že nespíš." Dracovi přejel mráz po zádech, když ten hlas poznal. Obličej se mu zbarvil do ruda a žaludek obrátil naruby. Proč zrovna on?
Odkašlal si.
"Nechtěl jsem sem jít, ale to Hermiona… donutila mě. Prý by bylo dobré si o tom s tebou promluvit, ale myslím, že po tom toužíš asi tak stejně jako já." Zase nastalo ticho. Nepříjemné ticho.
"No prostě, stejně jako ostatní netuším, proč se před tebou bubák změnil v mou mrtvolu, ale do toho mi asi nic není. Když tě sem Lupin odnesl, zakázal o tom všem mluvit. Nevím, kolik lidí si to nechá pro sebe, ale chci, abys věděl, že já to nikde vykládat nebudu. Tak, to je asi všechno," řekl Harry a zvedl se z postele. Došel až ke dveřím, než konečně Draco otevřel oči a v duchu zašeptal: "Počkej!" To však nikdo neslyšel.

Jestli se o Dracově propadáku někdo dozvěděl, nedával to na sobě znát. Jen někteří z Nebelvíru po něm házeli zlomyslné úšklebky, ty však blahosklonně ignoroval. Po pár týdnech to i nebelvířany přešlo a život šel dál.

Uběhlo tolik let od toho incidentu s bubákem a jen málo lidí si na něj vzpomnělo. Teď se kouzelnický svět věnoval daleko závažnějším problémům. A stejně tak i Draco. I když si to nerad připouštěl, věděl, že dál neunese to břímě, které mu Pán zla naložil. Brzy to bude muset skončit, nejdřív však musí splnit svůj úkol. Jenže jak?
Běžel setmělou chodbou. Vystrašeně se ohlížel, ale pak se ocitl v bezpečí umýváren. Shodil ze sebe plášť a prsty si zajel do vlasů. Další slzy. Z kohoutku tekla studená voda a zrcadlo odráželo bledou tvář s propadlými tvářemi.
Draco si opláchl obličej a nechal žalu volný průchod. Tvář se mu zkřivila, když vtom někdo otevřel dveře. Spatřil ho v zrcadle. Proč zase on? On, kterého toužil a zároveň nechtěl vidět. Když příchozí vytáhl hůlku, Draco tu svou zahodil. Neměl chuť ani sílu teď bojovat, tak se prostě jen vzdal a otočil ke svému nepříteli ničím nechráněnou hruď. Potter udělal krok. Pak další a další, všechny nerozhodné, až stanul těsně před Dracem. Zahodil hůlku a udělal přesně to, co bylo v té chvíli nejpřirozenější. Ochranitelsky Draca políbil. Aniž by to tušil, udělal to, po čem oba dva už léta prahli. Hladově si vyměňovali polibky, které si museli šetřit až do teď, a potřebu dýchat hodily za hlavu. Měli důležitější věci na prací.
Oběma stékaly po tvářích slzy.
"To je to moje tajemství. Miluji tě," šeptl Draco a Harry přikývl.
"Já vím, už tenkrát jsem to věděl." Dracovi ani nevadilo, že na něho se s vyznáním nedostalo. Nechtěl, aby Harry lhal. Navíc, k čemu jsou slova. Hlavní byly činy, došlo Dracovi a zapletl prsty do Harryho vlasů. Ten se však náhle odtáhl.
"Tahle zlá doba určitě brzy skončí. Máš můj slib, že než to všechno pomine, budu tu pro tebe. Jakýmkoliv způsobem," řekl Harry rozhodně a zahleděl se Dracovi do očí.
"Pak ale půjdeme každý svou cestou a na vzpomínky zapomeneme," dodal.
"Nemůžeš po mě chtít, abych zapomněl." Harry ho chápal, sám si byl jistý, že nikdy nezapomene, ale aspoň si to zkoušel namluvit.
Věnovali si poslední vášnivý polibek, který se protáhl přes deset úderů srdce, a vyšli z umýváren. Když se jejich cesty rozdělily a každý zamířil jiným směrem, mysleli oba na slib, který Harry složil. Bude tu pro Draca dokud to všechno nepomine, ale jen tajně. V zapovězeném lese, v umývárně, za gobelíny… po ruce Pobertův plánek, aby zůstali nerušení. A až přijde chvíle, kdy se budou muset rozloučit, vystačí si se vzpomínkami. Jenže už v tu chvíli věděli, že až bude zlo zažehnáno, nedokážou se od sebe držet dál. Osud jejich životy propletl nejrůznějšími způsoby, ale ke konci už tvoří jeden společný.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Ivet Ivet | Web | 29. ledna 2011 v 16:44 | Reagovat

Ten konec je taková klasika, ale začátek s bubákem je hodně dobrý. Hezky to navazuje a je to výborně čtivý. A závěr je takový šťastně vyhlížející, doufám. :)

2 Majitelka domu Majitelka domu | Web | 30. ledna 2011 v 14:52 | Reagovat

No jasně, že to skončí dobře, na špatný konce si moc nepotrpím :D dík

3 May Darrellová May Darrellová | Web | 12. února 2011 v 10:48 | Reagovat

Další dokonalá povídka, moc se mi líbila, napsala jsi to úžasně ^^

4 Majitelka domu Majitelka domu | Web | 12. února 2011 v 11:50 | Reagovat

Já se snad začnu červenat :D díky

5 Raven Raven | Web | 24. dubna 2011 v 17:45 | Reagovat

To se tak dobře četlo :) Krásně napsané.

6 Majitelka domu Majitelka domu | Web | 25. dubna 2011 v 19:23 | Reagovat

Mockrát děkuju :) vážně

7 Emily Emily | Web | 13. května 2011 v 18:00 | Reagovat

tohle mělo i hloubku a hlavne se mi žive vybavovaly ty sceny z toho filmu... tak se to dalo lepe predstavit!

8 keishatko keishatko | Web | 4. října 2011 v 0:01 | Reagovat

to bolo smutné a krásne zároveň

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama