28. ledna 2011 v 16:00 | Majitelka domu
|
Pár: Drarry
Epilog a šťastný otevřený konec. Vlastně, jak pro koho...
"Aha, chápu. Tak já počkám až si někdy milostivě uděláš čas," utrhl se na něj a otočil se k odchodu. V tu chvíli Harry znovu zalitoval, že nemůže mluvit. Chtěl zakřičet Počkej, ale to už by ho Draco stejně neslyšel. Zmizel v mlze na školních pozemcích.
Harry se vrátil ke snídani a zarudlé oči skrýval za řasami. Velká síň už byla dočista prázdná, jen Ron s Hermionou na něj stále čekali, ale byli značně nervózní, protože hodina začínala už za pár minut. Ale Harry už neměl na topinku chuť - žaludek se mu obracel naruby -, a tak všichni tři zamířili rovnou do třídy.
Umbridgeová měla výjimečně dobrou náladu, což znamenalo, že věcně ignorovala Harryho, který civěl do prázdna a jen občas zamrkal, aby zahnal další dotěrné slzy. Připadal si tak zbaběle.
Podobně strávil i hodinu lektvarů. Do kotlíku házel, co mu Ron dobrosrdečně podstrčil. Snapeovi to ani nepřišlo podezřelé, protože výsledek se nijak nelišil od toho, co Harry připravoval každou hodinu. Za celou tu dobu ani jednou nezabloudil pohledem k Malfoyovi. Cítil, že je uražený a při tom pomyšlení ho píchlo u srdce.
Zbytek dne promlčel a musel snášet Hermioniny soustrastné a Ronovi zkoumavé pohledy. Začínalo ho to štvát a bál se, že se tak bude večer chovat i Cho. A spletl se. Snažila se spíš ho odreagovat. Vyprávěla mu vtipné historky a naslouchala mu kdykoli, kdy se Harry výjimečně jen neculil, ale taky pár slovy přispěl do diskuze.
"Brzy budeme stát proti sobě. Za pár dní prý bude hrát Nebelvír proti Havraspáru. To za bude něco," zasmála se při té myšlence Cho. Harry jí úsměv oplatil a nervózně si lámal klouby na prstech.
"Slyšel jsem, že máte nového odrážeče," nadhodil potom.
"Máme, na toho se těšte. Je to pěkný hromotluk a má pořádnou sílu," řekla, ale víc už se na to téma zjevně nechtěla bavit.
"Kam pojedeš na Vánoce?" otočila se na něho s dalším úsměvem.
"Ron mě pozval k -". Místo dalšího slova se mu u úst vytvořil jen obláček teplé ho vzduchu. Odkašlal si, ale nepomohlo to. To už na něj Cho bojácně koukala. Popadl se za krk a před očima měl náhle rudo. Zatracenej Malfoy. Co si jako myslíš, že mě bude sledovat, vířili Harrymu hlavou ostré myšlenky a nadávky mu netrpělivě čekaly na jazyku. Praštil rukou do země až si o kamínek v trávě sedřel kůži.
"Co se stalo?" zeptala se Cho, a vzápětí si sama odpověděla. "To ta kletba, že jo?"
Harry ublíženě přikývl, ale do tváře se jí nepodíval. Nechtěl aby viděla, že se mu do očí zase hrnou slzy.
"Ukaž," zašeptala Cho a popadla jeho odřenou ruku. Vytáhla bílý kapesníček a obvázala mu jím hřbet dlaně, aby zastavila nepatrné krvácení. Harry si ruku prohlédl. Neměl náladu na nějaké na nějaké projevy citů a zájmu. Jedním trhnutím rozvázal uzlík a podal kapesník zpátky Cho. Možná trochu hruběji než zamýšlel. Pak si složil hlavu na kolena jako už dnes podruhé. Byl to projev slabosti a Cho místo toho, aby uraženě odešla, položila Harrymu ruku na schlíplá ramena. Ne! Vytrhnul se jí. Nechce lítost.
Cho se zvedla z promrzlé země.
"Co se to s tebou děje?" zeptala se a hlas jí zakolísal.
"Já za tu kletbu přeci nemůžu." Špatně to pochopila, ale Harry jí u toho nechal. Odešla. A najednou měl Harry víc podnětů k pláči. Nejenže si odpykával nesmyslný trest v podobě té zpropadené kletby, nejenže vůbec nechápal, co a proč se odehrálo včera v noci, nejenže lhal svým přátelům, ale navíc teď odkopl dívku, do které začínal být zamilovaný. Teda alespoň si myslel, že začíná být zamilovaný. Po včerejšku si tím nějak přestal být jistý, což ho opět vrátilo k druhému bodu jeho zoufalství. Byl to začarovaný kruh. Nedokázal zadržet slzy, což ho dohánělo k ještě většímu zoufalství, protože Malfoy ho zřejmě odněkud zpoza keře pozoroval. Nakonec to vzdal a s rukama zapletenýma do vlasů si po tváři nechal bloudit pramínky jeho smutku. Jen ať Malfoy vidí, co mu způsobil. Třeba bude mít výčitky svědomí.
Ne, je to Malfoy, toho provinění netrápí.
"Tak to bychom měli," ozval se za Harryho zády spokojený hlas. "Děkovat mi nemusíš, udělal jsem to rád." Harry zvedl oči orámované mokrými slzami a podíval se na Malfoye, který se posadil vedle něj. Až intimně blízko vedle něj. Kolena se jim téměř dotýkala.
"Tak kletba byla opravdu skvělý nápad. Nemůžu si jí vynachválit." Harry si popuzeně odfrkl a snažil se přehlížet Malfoyů pokřivený úsměv. Krásný pokřivený úsměv.
"Nesouhlasíš snad? Představ si, že bez ní bychom si to spolu včera na schodech nerozdali. Představ si, že nebýt jí, tak se musíš bavit s tou lůzou, co jim říkáš "kamarádi". A představ si, že by se na tebe pověsila takováhle mutantka," hlavou pohodil ke škole, kde před pár minutami zmizela Cho. "Není tohle přeci jenom lepší?" Ne. Malfoy jako by slyšel jeho myšlenky pokračoval.
"No asi z toho nejsi zrovna odvázanej, ale ber to takhle - tohle ti udělá určitě radost, jak tě znám - udělal jsi dobrý skutek." Harry se na něj nechápavě až pomalu zuřivě podíval. O čem to sakra mluví?
"No podívej, pomohl jsi jednomu člověku ke štěstí," zasmál se a ukázal na sebe prstem. Harry musel v tu chvíli odolávat touze, praštit ho do obličeje. Přímo mezi oči. Přímo mezi ty krásné oči.
"A ten člověk zase teď ke štěstí může pomoct tobě," řekl chtivě. Jedním pohybem Harryho povalil na záda. Cítil jak se m kamínky zarývají do kůže, ale najednou mu to vůbec nevadilo. Přestal je vnímal, když se mu na něj Malfoy obkročmo posadil. Chvíli si jen vzájemně koukali do očí.
"Copak? Odvážný Harry Potter dneska nebude statečně křičet o pomoc?" zasmál se škádlivě a Harry jen přivřel oči. Dneska se ti odevzdám, pomyslel si. A stejně jako včera, byla zavřená víčka výzvou k polibku. A pak se všechno v režii vášně odvíjelo podle nejrozmarnějšího scénáře.
"Harry?" zamumlal Ron, když za sebou Harry zavíral dveře pokoje.
"Ano?" zeptal se ho opatrně.
"Kde jsi byl tak dlouho?"
"S Cho," řekl s klidem Harry a překvapilo, že se ani za to lež necítí provinile. Aby to tak chytil od Malfoye. Od Draca.
Ráno Harry znovu promlčel, ale tentokrát to s kletbou nemělo nic společného. Měl pocit, že kdyby jen maličko otevřel pusu, uniklo by mu, co dělal včera v noci. Měl plnou hlavu vzpomínek a realitu odstrčil do pozadí. A tak se stalo, že seděl z ničeho nic v hodině lektvarů, aniž by si pamatoval, že se vůbec nasnídal. Zřejmě se jeho zmatení projevilo i v jeho výrazu, protože náhle před ním stál Snape a poklepával nohou.
"A odpoví pan Potter," řekl škodolibě. Harry na něj jen vyjeveně zíral. Počkat, na co se tak mohl ptát. Pátral svou myslí, ale před očima měl stále jenom Dracovo nahé tělo. Ach ne. Navíc, copak Snape zapomněl, že Harryho zaklel. Má nějak slabou paměť, ušklíbl se v duchu. Rozhodl se ale, že vzdorovitě odpoví. Nečekal však, že místo němého pohybování rtů se očekávající třídou rozlehne:
"Jaksi nemůžu." Všichni Nebelvířané se zasmáli a Zmijozelští jenom zalapali po dechu. Všem se ale honila hlavou jediná otázka: Jak to že Potter zas mluví? Všichni byli zmatení, ale ne víc než sám Harry. Oči měl vytřeštěné a koukal na Snapea.
"Můžete, nelžete," řekl jízlivě. "Srážím Nebelvíru dvacet bodů, snad se z toho poučíte." Víc neřekl nic, přitom tahle situace potřebovala být vyjasněna. Harry seděl zaraženě na židli. Jak je to možné?
"Pokračujte v práci!"
Proč ho Snape odčaroval?
O pár lavic dál se Malfoy zvedl ze židle. Zamířil ke skříni s ingrediencemi. Když procházel kolem Harryho lavice, bokem do něj narazil. Harry už se chtěl naštvaně otočit, aby zjistil, kdo mu to do něj strčil a spatřil Malfoye. Než si na něj stačil otevřít pusu, všiml si, že za tím rivalským gestem bylo něco jiného, než touha provokovat. Malfoy při tom stihl na Harryho lavicí nenápadně pohodit zmuchlaný útržek papíru.
Harry stále dumal nad tím, proč si najednou Snape usmyslel, že ho kletby zbaví, a přitom papírovou kuličku nenápadně schoval v dlani. Když si byl jistý, že Ron je plně zaměstnaný svým podivně kouřícím lektvarem, odvážil se pod lavicí papírek rozložit. Úhledným písmem na něm stála stručná odpověď na jeho otázku.
Chci slyšet, jak vzdycháš moje jméno.
velmi pěkné, nechceš dodělat malý dodatel?